simona,15

5. dubna 2009 v 22:03 |  příběhy
Simona 15 let
Simona netušila, že ji touha po štíhlé postavě dostane až na psychiatrické oddělení do Bohnic.

Většina dospívajících dětí netuší, na jakou pracovní dráhu se vydat. U většiny proto spolurozhodují rodiče. Problém ale nastane, když rodiče chtějí přes své děti dokázat to, na co oni sami neměli. Následky mohou být tragické. Jako u dnes patnáctileté Simony:
,S modelingem jsem měla zkušenosti od dětství. V osmi letech jsem poprvé předváděla na dětské módní přehlídce a postupně jsem dostávala nabídky i k focení módy pro různé časopisy. Vždy jsem ale vystupovala v roli sladkého dítěte. Kamarádi mých rodičů tvrdili, že bych mohla svou tvář ukazovat ještě více. Často vtipkovali na téma: co kdyby si tě všimnul nějaký hledač talentů...? Matka z toho zřejmě vydedukovala, že na tom něco bude, a rozhodla se, že můj osud vezme pevně do svých rukou. Ale jak jsem dospívala, moje postava se poněkud více zakulacovala. Musím podotknout, že příroda dala do vínku ženám v naší rodině postavu plnější. Jednoduše řečeno, moje babička, matka i starší sestra byly zkrátka ženy krev a mlíko. I přes to byla moje matka stále přesvědčená, že dráha modelky je pro mě to pravé ořechové. A tak když jsem ve čtrnácti letech stála na již desátém castingu a majitel modelingové agentury mi už asi po desáté řekl, že sice tvář mám krásnou, ale s tou postavou by chtělo ještě něco udělat, rozhodla jsem se, že s touto šaškárnou jednou pro vždy skoncuji. Matka ovšem byla striktně proti. Vyčítala mi, že nemám dost vůle a že kdybych chtěla, nějaké to kilo bych přece shodit mohla. A tak jsme spolu pravidelně každé ráno běhaly, po škole jsme plavaly, k večeru zaskočily na aerobic a českou vydatnou stravu jsme vyměnily za klíčky, výhonky, sójové výrobky a převážně ovoce a zeleninu. Během prvních dnů odříkání a hladovění jsem cítila křeče v žaludku, nevolnost, byla jsem neustále ospalá a vyčerpaná. Postupně se ale stav stabilizoval. Z porcí jídel jsem stále ubírala a ubírala a matka mě v tom jen podporovala. Připomínala mi, že musím být silná a že když vydržím, výsledky se co nejdříve dostaví. Musím přiznat, že měla pravdu. Kila šla neskutečně rychle dolů. A tak se během krátké doby stalo, že zájem o diety, krásnou postavu a cvičení se pro mne stal prioritou.
Nakoupila jsem několik knih, které radily, jak a co nejúčinněji zhubnout, v obchodě jsem pročítala obaly potravin a kupovala jsem jen ty výrobky, které měly co nejmenší energetickou hodnotu. Z velikosti 40 jsem klesala na 38, 36 a zastavila jsem se na ,dětské' velikosti 34. Po čtvrt roce usilovné dřiny a od-říkání jsem zhubla o 22 kilogramů. Mně se to ale zdálo pořád málo. Neustále jsem si připadala tlustá a chtěla jsem shodit ještě více. Na druhou stranu matka vedle mne zářila štěstím. Konečně se začínala cítit jako běžec, který zdolává dlouhou trať a úspěšně se blíží k cíli.

Před Vánocemi jsem si poprvé připadala pěkná. Z rukou, nohou, břicha a zadečku mi slezl téměř všechen tuk. Na místo toho mi na ramenech a kyčlích vylezly kosti a prsa se téměř ztratila. Spolužáci mě vyslýchali, co se se mnou děje a jestli nejsem nemocná, že jsem tak najednou zhubla. Maminka mě ale ubezpečovala, že mi všechny spolužačky závidí krásnou postavu.
Pod vánočním stromečkem jsem narazila na velké fotoalbum - údajně na snímky z přehlídkových mol. Matka se totiž zmínila, že při nákupu vánočních dárků narazila na bývalého spolužáka, který si založil modelingovou agenturu. A protože slovo dalo slovo, krátce před Silvestrem jsem už stála na přehlídkovém mole. Dny před přehlídkou ale byly doslova ukrutné. Abych náhodou nepřibrala, držela jsem velice přísnou dietu. Pila jsem jenom vodu a sama na sobě jsem začínala cítit, že se mi točí hlava a že při každém pozření sousta se mi obrací žaludek.
Nastal den D. 31. prosinec jsem započala hodinovým zvracením - nervy začaly fungovat a žaludeční šťávy se rozhodly vše bojkotovat. Myšlenka, že se musím dát co nejdříve kvůli večerní přehlídce dohromady, mě dováděla k šílenství. Během několika hodin se ale můj stav zlepšil a my jsme mohly bez problémů vyjet směrem kulturní dům. Přípravy na večerní přehlídku gradovaly. Modelky pobíhaly sem a tam, kadeřníci a vizážisté se mohli přetrhnout a mně začínalo být zase špatně. Ale jelikož se přehlídka blížila, musela jsem indispozici vyhnat z hlavy. A podařilo se. Na molo jsem nastoupila a mezi diváky jsem spatřila zářící matku. Mně do smíchu moc nebylo - měla jsem křeče v žaludku, bolela mě hlava a schlo mi v krku. Najednou se mi zatmělo před očima. Probrala jsem se až v nemocnici. Kolem mě pípající přístroje a nade mnou lékaři v čele s matkou. Diagnóza: vyčerpání z podvýživy. A tak jsem se zase dostala do něčích rukou Tentokrát už ne do matčiných, ale pod odborný dohled lékařů. Kvůli výšce 173 cm a váze 33 kilogramů mě po 14 dnech odvezli do psychiatrické léčebny v Bohnicích. V srpnu to bude čtvrt roku, co se dívám ze zamřížovaného okna na park léčebny. Každý den mě sestřičky váží a při každém jídle (které je 5 - 6 krát denně) sedí u mého stolu a kontrolují, jestli neschovávám jídlo do županu. Bydlím s Evou. Tu opustil přítel, protože si myslel, že je Eva tlustá.


 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama