magda,20

5. dubna 2009 v 22:07 |  příběhy
  • Magda 20 let
Magda vážila čtyřicet kilo a téměř zešílela. Přesto se své nemoci sama zbavila. Jak to vlastně dokázala, vyprávěla Báře Dvořákové.

Dvacetiletá Magda dokončuje střední knihkupeckou školu, pomáhá v modelingové agentuře, vyučuje orientální tanec a v brzké době se chce vdávat. Ještě před dvěma lety bylo ale všechno jinak. "Začalo to zhruba před osmi lety, tedy v době, kdy mi bylo dvanáct. Jako dítě jsem totiž měla problémy se štítnou žlázou, vážila jsem asi sedmdesát kilo a moje dětská doktorka mě poslala do lázní, abych něco shodila. Zůstala jsem tam asi dva měsíce a poprvé se setkala s jídelním režimem, dietami a rozpisem kalorií. Když jsme potom odjížděli domů, dostali jsme každý svůj speciální jídelníček sestavený od lékaře. Jím se také všechno odstartovalo. Přijela jsem domů s přesvědčením, že když nebudu hubená, nikdo mě nebude mít rád. Během následujícího roku jsem omezovala dávky jídla a diety se pro mě staly tím nejdůležitějším tématem."

"Všichni jste odporní!"
V patnácti letech přijali Magdu na střední školu zabývající se módním návrhářstvím. V té době vážila pětačtyřicet kilo při výšce sto sedmdesát čtyři centimetry. Všem se její postava zdála ideální pro dráhu modelky a zanedlouho už předváděla modely na školních přehlídkách. Úspěch Magdu povzbudil a rozhodla se ucházet o práci i v profesionálních modelingových agenturách, ale tehdy přišel šok. "Na castinzích jsem se dozvěděla, že mám na modeling příliš silnou kostru a široké tlusté boky. Jejich ohodnocení jsem vzala jako pobídku, abych zhubla. Nemám sice z tohoto období moc fotek, protože jsem se styděla fotit, ale na všech snímcích mám úplně bílý obličej, vystouplá žebra a kostnaté ruce, které jsem si mohla prsty druhé ruky obejmout těsně pod ramenem. V té době jsem také přestala menstruovat.
Ráno jsem snědla pár lžic jogurtu, v poledne, kdy všichni obědvali, jsem se tvářila strašně přejedeně, večer jsem schroupala jablko a v noci jsem se budila a cvičila do úmoru. Měla jsem totiž neustále pocit, že jsem strašně tlustá, a byla jsem přesvědčená, že lidé, kteří mě nabádali, ať víc jím, mě nemají rádi a přejí si, abych byla ošklivá. Člověk v tomhle stavu totiž nevěří vůbec nikomu a má pocit, že jsou všichni proti němu. Seděla jsem třeba s ostatními na obědě, dívala jsem se, jak jedí, a hlavou mi běželo: ,Vy jste odporní. Jak vůbec můžete jíst? Jak si to jídlo vůbec můžete strkat do pusy? Jste hnusní a budete všichni tlustí!'
Nic si do pusy nestrčím.""Zhruba v té době jsem viděla v televizi film o bulimičce a byla jsem jím nadšená. Zvracení mi ale příliš nešlo. Jednak mám dost silný žaludek a nedařilo se mi zvracet tak lehce, jak jsem si představovala, ale hlavně jsem vůbec neměla chuť se přejídat. Chtěla jsem, aby moje hubnutí bylo čisté, abych si nemusela strkat nic do pusy. Zhruba v té době jsem také poprvé omdlela." Obrovský váhový úbytek se samozřejmě podepsal na Magdině zdraví. Několikrát ztratila vědomí i doma, ale její nejbližší neměli jakékoli podezření. "Navštívila jsem sice dětskou lékařku, protože kvůli nízké váze jsem měla problémy s játry a úplně žluté bělmo, ale ta nic nepoznala. Podivovala se sice, jak jsem hubená, ale stačilo prohlásit, že hodně sportuju, a úplně se s tou verzí spokojila," svěřuje se Magda. Když začaly její zdravotní problémy, trochu se vylekala. "Rozhodla jsem se, že budu trochu víc jíst, ale jakmile jsem se najedla, dostala jsem strašné výčitky svědomí a cítila jsem se úplně k ničemu. Jako bych v sobě měla dva hlasy, z nichž jeden mi našeptává: ,Jen se klidně najez, vždyť si to můžeš dovolit,' ale okamžitě ho začne přeřvávat ten druhý hlas: ,Jsi vážně nechutná! Jestliže něco sníš, okamžitě hrozně ztloustneš!'"
Naštěstí si Magdina stavu všimla její kamarádka, která s ní chodila do třídy. Její otec pracoval právě s ženami trpícími anorexií. "Alžběta okamžitě poznala, že se mnou není něco v pořádku, a když jsem před ní navíc omdlela v metru, neustále na mě naléhala, abych se nechala vyšetřit. Vyhrožovala, že jestliže nezačnu víc jíst, práskne mě mým rodičům a nechá mě zavřít na psychiatrii. Já už jsem ale jíst nemohla, i kdybych stokrát chtěla. Jakmile jsem něco strčila do pusy, dělalo se mi hrozně zle."
"Takhle dál nechci."
"Navíc jsem v tomhle období začala jíst prášky na hubnutí. Kamarádka je kradla u rodičů v lékárně a pak jsme je spolu užívaly. Jenže vzhledem k faktu, že šlo o léky, které se normálně předepisují chorobně obézním lidem, bylo mi po nich pořád špatně. Pak jsem náhodou viděla v televizi reportáž o vedlejších příznacích těch prášků, vyděsila jsem se a spláchla jsem je do záchodu.
V té době jsem už ale začínala přemýšlet, že takhle se nedá pokračovat donekonečna.
Zlom přišel jednou v noci, kdy jsem se vzbudila hrůzou, že jsem nechutně tlustá, a začala jsem se svou obvyklou cvičební sestavou. Většinou jsem se svlékala, abych měla lepší přehled, jak ze mě mizí tuk. Dívala jsem se na sebe a viděla jsem ty své kostnaté ruce a nohy s obrovskými koleny. Najednou jsem si byla úplně jistá, že takhle vypadat nechci. Připadala jsem si nechutná ne proto, že bych byla tlustá, ale právě proto, že jsem byla úplně vychrtlá. Pozorovala jsem své řídké a zničené vlasy a věděla jsem, že se sebou chci něco udělat.
Od té noci jsem o stravování přemýšlela mnohem víc. Původně jsem se rozhodovala, že bych o svém problému pověděla rodičům, ale nakonec jsem se rozhodla zkusit se z toho dostat sama. Nejdřív jsem si lehce zvyšovala dávky jídla, ale třeba na maso jsem se nedokázala podívat ještě půldruhého roku poté. Dlouho jsem mohla jíst jen zeleninová jídla, protože po čemkoli těžším se mi okamžitě zvedal žaludek. Kamarádky mě ale děsně povzbuzovaly, neustále mi vykládaly, jak mi to sluší. Je jasné, že úprava mého jídelníčku probíhala hodně pomalu a některé věci nejím ještě dnes, ale už můžu konzumovat normální porce a nedělá se mi špatně z pomyšlení, že se zabývám jídlem." Magda trpěla poruchou příjmu potravy šest let, rok nemenstruovala a její organismus utrpěl ránu, z níž se bude jen pomalu zotavovat, ale zvítězila. Rozhodla se dokončit školu a našla si skvělého přítele, kterého si chce vzít. "Především jsem ale pochopila, že se musím naučit mít se ráda taková, jaká jsem," dodává pyšně.


 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama